Rytířská zbroj
Rytíř na koni, chráněný těžkou zbrojí, představoval od bitvy Franků s Maury roku 732 u Tours (někdy označované teké jako bitva u Poitiers) po dobu téměř sedmi století rozhodující složku vojska. Jeho stále se zdokonalující zbroj, pohyblivost a bojové schopnosti získané výcvikem a zkušenostmi z něj činily těžko přemožitelného bojovníka.
Pozdní ochrana koně
V poslední vývojové fázi byla pláty turnajové zbroje pokryta hlava, krk a téměř celé tělo koně.
Pozdější ochrana koně
Později se na nejzranitelnějších místech (zejmén na hlavě a hrudi)
koně objevili plechové pláty, doplněné většínou kroužkovým pletivem
První ochrana koně
První ochranou koně rytířů byl prošívaný přehoz, často zesílený pláty nebo šupinami z tvrzené kůže, někdy kombinovaný s kroužkovým brněním.
Rytíř držel otěže v levé ruce, na jejímž předloktí měl navlečen štít. Pravá ruka musela zůstat volná pro ovládání zbraně. Koně musel v boji ovládat nohama.
Bojová taktika těžkooděnce na koni byla prostá: řada rytířů prudkým útokem rozrazila šiky nepřítele a zásahem kopí zničila jeho první linii. Už tento první útok často rozhodl bitvu. Následoval boj mečem zvýšky koňského sedla, obvykle už za účasti vlastní pěchoty.
Síla rytíře ovšem zcela závisela na koni. Pokud z něj v boji spadl, nebo byl pod ním kůň zabit či poraněn, byl opěšalý rytíř v tězkopádném brnění téměř bezbranný. Protože tedy sražení z koně nebo jeho poranění bylo často jediným způsobem boje proti těžkooděnému jezdci, vyvíjela se souběžně s jeho zbrojí i ochrana koně, ačkoli to byla další zátěž snižující jeho pohyblivost (těžká „koňská“ zbroj vážila až 100kg). Pro takovou extrémní zátěž bylo nutné vyšlechtit zvláštní plemena mimořádně mohutných, těžkých a silných koní.
Psaných zpráv o středověkém způsobu jízdy v boji je málo. Ví se však, že válěční koně se učili vyhazovat dozadu, otočit se na místě, vzepnout se na zadních a z tohoto postavení skočit, což bylo na bitevním poli jistě velmi užitečné. Rytíř jezdil na válečném koni pouze do bitvy nebo na turnaj, jinak používal koně lehčího.
Na dobových vyobrazení vidíme způsob boje těžkooděných rytířů -
prudké čelní střetnutí s kopím - a turnajovou zbroj jezdce i koně.