„Tak Vás tu tedy vítám“ ozve se hlas o jedno patro níže.
Otočím se a spatřím staříka, který se pomocí hole snaží zdolat schody nahoru.Vyčkávám na onoho pána, který
je na první pohled velice sympatický.
„Dobrý den, jmenuji se Šafránek a jsem novým nájemníkem v tomto bytě.“
„Ano, ano,… vím synku, já jsem Jaroslav Kroutil a bydlím tady v prvním patře. Jistě se vám tu bude u nás
líbit, jsme takový poklidný dům, ale to poznáte sám mladý muži.“
„Ano jistě a děkuji za příjemné uvítání. Až vybalím všechny krabice s věcmi, tak bych vás rád pozval na
kávu, pane Kroutil.“
„Přijdu rád a žena nám upeče k té kávě něco sladkého.“
„Samozřejmě může přijít i vaše paní.“
„Děkuji za pozvání, žena bude nadšená.“
„Já bych to posezení uspořádal v pátek kolem čtvrté? Co vy na to?“
„To se nám hodí, tak tedy domluveno, pane Šafránek. V pátek, ve čtyři hodiny jsme u vás.“
Dva dny utekly jako voda a byl tu již očekávaný pátek. Na hodinách odbíjí čtvrtá, když zazvoní zvonek.
Spěchám otevřít dveře a vidím starší usměvavý pár. Je to pan Kroutil se svou paní. Vzájemně se představíme a já
je zvu dále. Oba manželé vstupují do bytu a v tom mě paní Kroutilová podává tác s báječně vypadajícím štrůdlem.
Uvařím kávu a usedám s nimi k debatě. Klademe si vzájemně otázky, abychom se poznali a já abych se seznámil se
svými sousedy a s okolím.Trvá to jen krátkou dobu, než narazíme na méně zábavné téma.
„A kde pracujete, pane Šafránek“?
„Nastoupil jsem tady, do jaderné elektrárny, jako technik“.
Manželé se na sebe podivně podívají, až mi to nedá se nezeptat: „Co se stalo“?
„Víte, on už tu z té elektrárny jeden bydlí, je takový...samotář, nikoho si nevšímá, nikoho nezdraví,
je trochu divný....“
„Myslíte pana Hodice, že?“
„Ano. To je on.“
„U něho nepracuji, tak ho tedy zatím moc neznám, ale je pravda , že když jsem ho potkal, díval se
na mě tak nějak zvláštně a na pozdrav také neodpověděl.“
Přešli jsme na další témata, kterých jsme s manželi Kroutilovými měli společných víc než dost a na pana Hodice
jsem dávno zapomněl…. Když se čas naplnil a návštěva se blížila ke konci, srdečně jsme se rozloučili s tím, že si
naše setkání ještě někdy zopakujeme.
Je pondělí ráno a já jedu do práce. Když dorazím na pracoviště bloku A-3, přijde šéf a oznámí mi, že
mě přesouvá na blok G-7. V duchu si říkám proč. Konečně jsem se začal vyznávat v našem bloku a oni mě přeřadí? S
ne velkou radostí se tedy sbalím a jdu do bloku G-7. Konečně najdu místnost 211 KONTROLA a po otevření dveří jsem
velmi překvapen. Zjistím, že na druhém křesle sedí pan Hodic. On má být mým novým kolegou? V hlavě mi běží
spousta myšlenek.....po chvilce vyhrknu alespoň pozdrav.
„Dobrý den pane,pane....Šafránek, ano jistě“. Kromě dvou informativních vět o mém novém pracovišti to
byla naše veškerá komunikace za tento den. Asi mi věříte , že se mi další den chtělo do práce s menším nadšením
než ten minulý. Ale překvapením nebyl konec. Pan Hodic pozdravil a pak mi i sám od sebe nabídl, že mi donese z
automatu kávu.To jsem přece nemohl odmítnout. A pak se to stalo. Popíjíme kávu a pan Hodic začíná mluvit o sobě.
„Jmenuji se Karel“ , představí se „mohli bychom si říkat křestními jmény, když tu spolu strávíme
tolik času, ne?“
„Souhlasím, já jsem Roman.“ V duchu si říkám, že tento den se začíná zbarvovat jiným odstínem, než
ten včerejší. Pan Hodic - Karel se mi začíná svěřovat, ani nevím, kdy jsem si zasloužil jeho důvěru. Dozvídám se,
že když byl malý chlapec, přišel pří autonehodě o oba rodiče a pak vyrůstal v domově pro opuštěné děti. Sám též
přiznává, že někdy bývá mrzout a ať se na něj za to nezlobím.
„Někdy zapomínám, že život jde dál a já se utápím v neradostné minulosti.“
Souhlasně kývnu. Začínám jeho chováni, tak trochu chápat.
S Karlem jsme se postupem času velice spřátelili. Pochopil jsem, že i odřená truhla může skrývat
poklad, že i omšelý plášť může halit vzácného člověka,… . V duchu vnímám slova: Nesuď, neboť soudit přísluší jen
Jedinému…. I Ježíš Kristus, nejen svým učedníkům říkal: „Vidíš třísku v oku bratra svého , ale nevidíš trám v oku
svém….