Je tomu už skoro 20 let,kdy se tento příběh odehrál,ale občas na něj musím myslet i teď po tolika letech.
Do deváté třídy jsem nastoupila do okresního města, protože u nás byla pouze osmiletka. Seznámila jsem se
tam s novými lidmi a nejvíce s Věrou a Markétou.
Jarmila, která dojížděla semnou byla v naší partě. Byly jsme taková čtyřka 9.B. Postupně jsme se seznamovaly s
naší minulostí a koníčky.
O Věře jsem se dozvěděla, že její maminka má moc práce. Né, že by jí zanedbávala, ale byla takový samorost a spíš
kluk než holka. Jednou ke konci roku jela naše třída na několika denní výlet, a tam se to stalo. Nevím už kvůli
čemu vznikla hádka mezi mnou a Věrou,ale já jí řekla něco co mne dodnes mrzí. Ta věta ze mě ve vzteku vylítla -
ani nevím jak. Řekla jsem jí, že se o ní její máma nestará a proto jí nemá tolik ráda.
Ještě ten výlet jsem se Věře omluvila a daly jsme se zase dohromady,ale přeci už mi to nepřišlo takové jako dřív.
S touto příhodou mám spojený citát: "Přetrhneš-li provaz nenavážeš už jej tak,aby na něm nebyl uzel." Proto by
měl člověk vždy zvážit co řekne, aby později nemusel svých slov litovat a nepřišel o jeden z největších darů na
zemi a to je přátelství.