Jedné krásné letni noci jedu s manželkou z oslavy od našich přátel z malebné vesničky v srdci Moravy. Ač bujaré radovánky podporovaly množství vína, já jsem jako řidič nepil. Je něco kolem půlnoci a domů je ještě celkem daleko. Mám silný automobil jeho rychlost rád využívám. Projíždím jednu vesnici za druhou až dojedu do té osudné a ta se nazývá Sněžná.Ve vesnici raději zpomaluji a když zahnu za kostelem, spatřím na silnici něco ležet. „Zastav Kájo!“ vykřikla moje paní, „Tam někdo leží!“. Je slyšet zapísknutí kol jak zprudka zabrzdím. Běžíme zjistit, je-li to opravdu bezvládné lidské tělo… a skutečně, je to žena a dle oděvu vypadá, že si vydělává svým tělem na nedaleké, nechvalně známé dálnici. Klečím nad touto ubohou ženou a přemýšlím … jak??? … jak jí mám pomoci? Dle viditelných poranění ji asi srazilo auto. Mezitím doběhla i má žena. „No Karle snad na ni nebudeš sahat. Ty nevidíš, co je zač? A kdoví co všechno od ní můžeš chytit!“ Napadla mě myšlenka - Co když má Iva pravdu? Můžu se nakazit nějakou nemocí? Ale ve svém nitru zřetelně vnímám znějící hlas… „Pomož ji!“ Otočím se k mé ženě a během zlomků vteřiny si očima řekneme všechno. Moje paní mi jednou chvějící se rukou podává autolékárničku a druhou už vytáčí na mobilu číslo záchranky … vím že zařídí vše potřebné a já se mohu soustředit na záchranu té nebohé ženy.
Kontroluji životní funkce a zjišťuji, že nedýchá. Masáž srdce, umělé dýchání - ano, ale jak jen byl ten poměr – vždyť jsem to nedávno četl na nějakém webu - bylo to snad 30:2 nebo jinak? Beru si rychle roušku pro umělé dýchaní a latexové sterilní rukavice z lékárničky a snažím se uklidnit – uvědomuji si, že zraněná, ač v bezvědomí, je ve stresu stejně jako já, její tělo tedy musí mít stejné nároky na kyslík a srdeční frekvenci, jako moje. Přizpůsobuji tedy tempo srdeční masáže tepům mého srdce, které zřetelně cítím silně tepat na svých spáncích i krku. Vdechuji a pak stlačuji hrudník a to stále opakuji. Když už z toho nekonečného času začínám být nervózní a docela i unavený, překvapuje mě moje paní tím, že se chopí dýchání. Jen vykřiknu: ,,Kde jsou ti saniťáci!“ v tu chvíli se mladá žena probouzí. Snažím se ji uklidnit a zároveň zjišťuji, jestli mě vnímá. Je na ní zřetelně vidět, že má veliké bolesti, snaží se nám něco říci a ve zmatených očích plných utrpení jí čtu i vděčnost. Již slyšíme houkání přivolané záchranky. Zdravotníci si ženu přebírají a jen dodávají, že to byla skvělá práce.V tom okamžiku přijíždí i policisté, aby vyšetřili, co se tady stalo. Najednou se jeden z policistů rozebíhá ke zraněné ženě. „Lenko co se ti to stalo?“ „Jé Tomáši…no co si pamatuji srazilo mě černé auto.“ Do rozhovoru se vloží lékař: „Teď jí musíme rychle odvézt do nemocnice na vyšetření.“ „Ano, jistě,“ říká ohromený policista.
Po odjezdu sanity k nám zamíří a děkuje za záchranu života své snoubenky. „To je vaše snoubenka?“ Policista, chápaje náš údiv vysvětluje: „ … ale ona není to co asi myslíte, ona je zdravotní sestra a toto oblečeni měla protože tady byl maškarní bál a proto se oblékla trochu výstředně… Tedy ještě jednou vám moc děkuji.“ S jeho kolegou jsme sepsali krátkou výpověď a vzápětí nastupujeme do našeho auta abychom odjeli. Než nastartuji vozidlo obrátí se ke mně Iva a říká…“Děkuji Kájo, já se tam zachovala tak sobecky! Až mi je z toho špatně.“
„Ale Ivo, vždyť já vím, že jsi to myslela dobře, vím, že jsi o mně měla strach, abych něco nechytl. Hlavní ale je, že je ta žena v pořádku.“
Pomoci člověku je jedna z nejkrásnějších věcí, co můžeme pro druhé udělat. Nesuďme potřebného člověka jen podle zevnějšku, často bychom pak byli překvapeni. Naučíme-li se spoléhat na náš vnitřní hlas – svědomí či cit, můžeme si být jisti, že si nebudeme mít co vyčítat.
© Pravda a čest